O duševní pohodě a potřebné psychohygieně s Mgr. Janou Gargalíkovou z DD Sedloňov

Co Vám v domově pomáhalo zvládat náročné pandemické období?

Doba karantény byla pro všechny - klienty i dospělé, nesmírně náročná. Vychovatelé sloužili ve dvanáctihodinových směnách a než se podařilo najít dobrovolníky, kteří nám v těch nelehkých dobách velmi pomohli, bylo období, kdy odsloužili i pět směn týdně.

Nejhorší bylo loňské jaro, kdy jsme byli my dospělí všichni plní obav z nemoci a u klientů začínala propukat nervozita a ponorková nemoc. Také komunikace se školami byla v té době méně sofistikovaná. Učitelé nás zahlcovali svými požadavky, my jsme se snažili jejich úkoly plnit a byli jsme mnohdy vystaveni kritice za to, že do té doby vlastně jejich práci odvádíme špatně. Bylo velmi obtížné vysvětlit jim, že ve výchovné skupině je až osm dětí na jednoho vychovatele a jen málokteré z nich zvládá školní přípravu, případně studium nové látky samostatně. Podzimní uzavření škol už bylo lépe připravené a také děti byly vybaveny vlastními počítači tak, aby se mohly denně účastnit on-line vyučování.

Tuto náročnou dobu nám pomáhal zvládat jednak chápavý přístup vedení zařízení, neboť jak paní ředitelka, tak vedoucí vychovatelka plně stály za námi a podporovaly nás v našem úsilí. Vychovatelé se více semkli a vzájemně si pomáhali. Práce s klienty byla náročnější, neboť jsme je nepouštěli na samostatné vycházky, výchovné skupiny musely trávit veškerý čas společně a bylo třeba najednou nabízet aktivity klientům v různých věkových kategorií a různých zájmů, což nás donutilo více kooperovat. Rádi jsme také využili možnosti pobytu dětí v horských ozdravovnách, a to jak v létě, tak na podzim i v zimě. Největší pomocí byli ale dobrovolníci a brigádníci, kteří převzali část našich směn a tím nám umožnili alespoň částečnou obnovu psychických a fyzických sil.

Obrovským hnacím motorem byla také neustále přiživovaná naděje, že všechno zlé časem pomine a bude zase dobře.

Jak pracujete s tématem psychohygieny s dětmi a dospívajícími? Uvedete tipy na konkrétní techniky a nástroje?

Psychohygiena je pro život každého z nás nesmírně důležitá. Vzhledem k tomu, že klienti mají v zařízení omezený prostor pro samostatné trávení času, na pokojích spí po dvou až třech, bylo nutné si hned od začátku vyjasnit některá pravidla a pak dbát na jejich dodržování. Tato pravidla se v zásadě týkají všech věkových kategorií a platí stále.

Jedním z nich je právo na samotu, kterým se děti učí vzájemně se respektovat. Jestliže někdo z klientů požádá o to, že chce být chvíli sám, odejde si do svého pokoje (nebo na samostatnou vycházku) a ostatní děti ho nechají o samotě, využívají společnou klubovnu apod. Vychovatel dohlíží pouze na to, aby nikdo nikoho nerušil.

Dalším nástrojem je výměna dětí ve skupinách - pokud nabízí někdo z vychovatelů aktivitu, která zajímá také děti z jiných skupin, děti se podle možností vymění, aby měly změnu a možnost zapojit se do jiných, mnohdy pro ně netradičních, aktivit. Jedním z nejhorších nebezpečí je totiž podle mě stereotyp a následná nuda.

Nejdůležitější je však pravděpodobně prostor pro trávení volného času podle vůle klientů. Ne všechny činnosti v každou denní dobu mají být organizované, děti mají mít právo a možnost si vybrat, čím se chtějí aktuálně zabavit podle svých zájmů a momentálního rozpoložení. Mají mít možnost trávit čas v zájmových kroužcích, se svými kamarády ze školy, při sportu nebo společným sledováním filmů, čtením, poslechem hudby apod.

Pracovníkům v pomáhajících profesích velmi často hrozí tzv. syndrom vyhoření. Co děláte Vy sama k jeho prevenci?

Osobně se snažím žít život stejně jako před pandemií. Měla jsem omezený osobní styk s přáteli, byli jsme alespoň v telefonickém či on-line kontaktu. S rodinou jsem se stýkat nepřestala, neboť moje matka by úplnou sociální izolaci psychicky neustála. Nakupování mě nikdy příliš nebavilo, mnohem horší byl pocit bezmoci a frustrace, když byly zavřené obchody a já jsem nemohla svěřeným dětem koupit, co potřebovaly.

V rámci své duševní hygieny jsem přestala sledovat zprávy v médiích a o to více jsem se věnovala svým oblíbeným ručním pracím a hodně jsem četla. To málo volného času, který zbyl, jsme trávili s přítelem zvelebováním našeho společného bydlení.

Nebudu lhát, nyní už se velmi těším, že si vyberu alespoň loňskou dovolenou.

Poskytly Vám někdy samy děti cestu a návod, jak se vypořádat s náročnou dobou pandemie?

Pracuji především s těmi nejmladšími, předškoláky a dětmi v mladším školním věku. Denně mě překvapovaly tím, jak se se situací vyrovnávaly. Netvrdím, že nevznikaly konfliktní situace, mnohdy vyhrocené, ale vše jsme vždy přestáli bez větších obtíží.

Navzdory tomu, že jsem se snažila přicházet do služby připravená, vyzbrojená mnohými nápady a pomůckami na činnosti, děti si většinou samy řekly, co potřebují. Nejvíce jim vyhovovaly tělovýchovné a sportovní aktivity a turistika, a já pochopila, že je to pro ně vítaný únik z reality. Našli jsme si v lese palouk, na kterém jsme dokázali celé hodiny trávit čas - stavěním domečků pro skřítky a víly, hraním pohybových her, nebo jsme jen seděli, pozorovali přírodu a povídali si. A právě v té komunikaci jsem viděla naprostý základ - děti musely žít s pocitem, že nám mohou říci cokoliv, svěřit se se svými obavami, podělit se o svou radost, sdílet svůj strach či jakékoliv trápení. Uvědomila jsem si, že chci-li přežít se zdravým rozumem, musím i já formulovat svoje myšlenky. Z tohoto popudu jsem si začala psát deník...